Akné v historii: pupínky a jizvy na obličeji měl i faraón

Akné je jedním z nejčastějších chronických onemocnění kůže. Ať už na obličeji, v dekoltu, či na zádech, postihuje všechny věkové skupiny od novorozenců až po starší lidi i všechna etnika. A přestože se často hovoří o tom, že velký vliv na výskyt pupínků má moderní způsob života – například nesprávné stravování, stres či znečištěné ovzduší – akné rozhodně není moderním fenoménem. Vědělo se o něm už ve starověku.

Některé egyptské spisy se zmiňují, že řada faraonů trpěla akné a že se jej také pokoušela léčit. Se vznikem pupínků i léčbou akné bylo spojeno mnoho příběhů a pověr spjatých s magií. Jeden z nejstarších dochovaných lékařských textů – eberský papyrus – uvádí slovo „aku-t“, které se později překládalo jako vřídek, pupínek, bolák nebo obecně jako zánětlivý otok. „Aku-t“ se léčil pomocí přípravků živočišného původu a medu. Staří Egypťané věřili, že pupínky se tvoří tomu, kdo lže. Na akné přitom trpěl asi nejznámější egyptský faraón – Tutanchamon. V jeho hrobce byly nalezeny pozůstatky přípravků, kterými si léčil akné a jizvy po pupínkách.

Akné znali i staří Řekové, ve svých spisech tuto chorobu popsal například lékař Hippokratés i slavný učenec Aristoteles. Výraz „akné“ má původ právě v řečtině – pravděpodobně se vyvinulo z řeckého akme, což znamená vrchol. Řekové toto kožní onemocnění spojovali s pubertou. Pavel z Aeginy, významný řecký lékař, který žil v 7. století našeho letopočtu, doporučoval na léčbu lehkého akné med, pro těžší formy potom směs s mýdlovým základem.

Pozorujte padající hvězdy

Také staří Římané spojovali pupínky s pubertou. Akné léčili sirnými koupelemi, které měly čistit póry na pokožce. Dvorní lékař císaře Theodosia ale radil například také třít si pupínky kusem látky a dívat se přitom na padající hvězdy, protož věřil, že pak také uhříky budou z těla „odpadávat“.

V 16. a 17. století se vzhledu ženy přikládal zvláštní význam. Známkou vznešenosti byla velmi bledá pleť, ženy proto začaly na obličej nanášet make-up, vrstvy tzv. benátské běloby. Jde o silně krycí bílé olovnaté barvivo, které ale vytvářelo dobrou živnou půdu právě pro akné. To se „léčilo“ dokonce poleptáváním pleti „přípravky“ z rtuti, které silně poškozovaly celou pokožku. Pak se lidé naštěstí vrátili k osvědčeným metodám ze starověku a začali opět využívat síru.

Síru, která příliš nevoněla, nahradil v léčbě akné ve 20. letech 20. století účinější benzoylperoxid. V 50. letech pak tetracyklinová antibiotika nastartovala éru farmakoterapie, která pokračuje dodnes. Poslední desetiletí přineslo ale i nové metody – využití světla, laseru či chemického peelingu. Novou metodu do léčby akné vnesl po více než deseti letech vědeckého výzkumu přístroj Face-Up!, který jako jediný na světě využívá plošné impulzní magnetické a světelné pole a teplo a urychluje tak metabolismus kožních buněk.